Křivé špičáky

Křivě rostlé trvalé špičáky jsou nejčastější vadou skusu u šeltií. Téměř vždy se jedná o horní špičáky (jeden nebo oba dva) uložené chybně v čelisti a rostoucí šikmo vpřed nebo téměř vodorovně (obr. 3, 7) místo kolmo dolů. Tím dojde k narušení tzv. „zámku“, který při správném skusu vytvářejí do sebe zapadající špičáky

s krajními řezáky (obr. 1, 2).

Záleží na způsobu uložení špičáku, jaké důsledky tato vada pro psa má. Největší odchylka od normálu – téměř vodorovně uložený špičák –

obvykle přináší nejméně komplikací. Takový zub zůstane z větší části schovaný v dásni a ven se dostane pouze špička směřující vpřed. Dolní špičák se kvůli této vadě mírně vychýlí, ale pes může skousnout a křivý špičák mu nepřekáží (obr. 3, 6). V extrémních případech může zcela položený špičák ovlivnit vývoj nejbližšího řezáku. Někdy je dáseň kolem křivého zubu zraňována dolním špičákem.

Horší situace nastane, pokud chybně uložený horní špičák při růstu směřuje proti spodnímu špičáku. Když se takový stav ponechá bez zásahu, dojde k vychýlení spodního špičáku ven z tlamy (obr. 4+5). V některých případech jde jen o kosmetickou záležitost, situace se vytlačením zubů vyřeší. Někdy ale pes nemůže pořádně skousnout, šikmý špičák naráží na spodní zub nebo poraňuje dásně. Pokud při růstu uhne dovnitř, naráží při skousnutí na patro a zraňuje ho. Příjem potravy může být pro psa nepříjemný až bolestivý.

Zde je nezbytný zásah veterináře. V úvahu připadají tři možná řešení, každé z nich má svá pro a proti:

vytržení horního nebo dolního špičáku (obr. 8) – tento zákrok nese určitá rizika zejména u šeltií s jemným čumáčkem a slabými čelistmi. Při extrakci spodního špičáku hrozí prasknutí čelisti, u horního zase může dojít k průniku do lebečních dutin. Výhodou je okamžité vyřešení problému, pokud nedojde ke komplikacím, hojí se rána velmi rychle a pes obvykle již druhý den bez problémů přijímá potravu.
zkrácení špičáku – lze ho provést především v méně vážných případech, zub se obrousí tak, aby nedocházelo k dotyku s protějším špičákem, a zaplombuje se.
korekce postavení špičáku – v současné době už je v ČR dostatek veterinárních pracovišť, která nabízejí korekci křivých zubů pomocí rovnátek. Rovnání křivého špičáku trvá poměrně dlouho (v závislosti na stupni vady několik týdnů až několik měsíců) a může být pro psa značně stresující, nutná je opakovaná narkóza. V mnoha případech se podaří špičák(y) srovnat tak, že dojde k úplné nápravě skusu.

U šeltií se srovnanými křivými špičáky záleží jen na etice chovatele, jestli takové zvíře vystavuje a použije v chovu. Stejně tak v případech, kdy šeltie s chybně rostlým špičákem úspěšně absolvuje výstavu a bonitaci. U méně nápadných případů se to stát může, ačkoliv vada nesplňuje požadavky na korektní nůžkový skus – rozhodčí se ovšem obvykle soustředí jen na postavení řezáků a na případné chybějící zuby. Jestli pes s takovou vadou do chovu patří, nebo ne, by zřejmě byla otázka k diskusi. O dědičnosti křivých špičáků nelze pochybovat a dispozice k této vadě prostupují prakticky celým chovem šeltií od počátků jejich moderního chovu. Důkazem toho může být např. zlat

ý pes Sheltieland Little Tay, narozený v roce 1934, který byl exportován z Anglie do USA a měl křivé špičáky, přesto byl používán v chovu. Pokračovatelem jeho linie byl o 10 generací později slavný Ch. Halstor´s Peter Pumpkin, rekordně využívaný krycí pes, který dal více než 160 amerických šampionů. Jenže bohužel dal také mnoho potomků s křivými špičáky.
Obr.1, 2: Korektní nůžkový skus a správné postavení špičáků – zuby tvoří tzv. „zámek“
(vlevo štěně při výměně zubů, vpravo dospělý pes)
Obr.3: Velmi šikmo uložený špičák, který téměř nebrání psovi ve skousnutí

Princip dědičnosti této vady zatím není známý, z dostupných informací o výskytu křivých špičáků v různých spojeních lze pouze vyvodit určité závěry. Problém zřejmě nebude způsobený jen jedním genem. Pokud by to tak bylo, dala by se dědičnost velmi snadno vysledovat: kdyby byl znak dominantní nebo neúplně dominantní, předal by rodič s křivým špičákem vadu všem svým potomkům. I podle výše zmíněného historického příkladu je zřejmé, že tomu tak není. Pokud by naopak mělo jít o

dědičnost recesivní, podíleli by se oba rodiče stejným dílem (oba by museli nést určitou „vadnou“ alelu). To by však neodpovídalo procentuálnímu výskytu vady po určitých chovných jedincích a v určitých spojeních. Navíc tady jde někdy o dva zuby a někdy o jeden (otázkou je tedy i to, jestli je postavení každého špičáku ovlivněno zvlášť) a stupeň vychýlení zubu je různý. Je možné, že by mohlo vadu v rámci jednoho genu ovlivňovat více různých alel, které by zodpovídaly za určitý stupeň postižení, ale potom by určitý rodič předával vždy konkrétní stupeň vady. Ve skutečnosti je variabilita vady vysoká.

Je proto mnohem pravděpodobnější, že křivé špičáky budou záležitost polygenetická, nejspíš ovlivněná interakcí (vzájemným působením) více genů. Znak (vada) se projeví poté, co na dotyčných genech dojde k určité sestavě vloh (alel). Velmi laicky řečeno musí dané vlohy zapadnout do jakési „skládanky“. Jeden z rodičů může mít na vadu převažující vliv (pokud nese určitou sestavu vloh) a ten druhý pomyslnou „skládanku“ pouze vhodně doplní. Proto je v některých liniích riziko výskytu vady vyšší. Přesto musí dojít k určité rodičovské kombinaci, aby se vada projevila. Protože se vada vyskytovala už v počátcích moderního chovu šeltií, který byl založen jen na několika rodinách a liniích, a nebyla zřejmě považována za něco, co je potřeba z chovu odstranit (viz příklad výše), může ještě dnes prakticky jakákoliv šeltie nést některou z vloh odpovědných za chybný vývoj špičáků. Teprve v případě, že chovný pes dá s různými fenami z mnoha různých rodin (i z takových, kde se křivé špičáky vyskytly) všechny potomky bez vady, lze předpokládat, že vlohy pro k

řivé špičáky nenese. Totéž samozřejmě platí i u chovných fen.

Příklady:

1.) Feny „A“ a „B“ pocházejí ze stejné rodiny (linie fen). Fena „A“ má sourozence s křivým špičákem a v jednom z jejích vrhů se tato vada opět projeví. Fena „B“ má také sourozence s křivým špičákem a je nakryta psem „C“. Z jejich spojení se narodí část štěňat s křivými špičáky. Také fena „A“ je nakryta psem „C“, z tohoto spojení vzejde p

očetný vrh, ve kterém se ovšem vada nevyskytne.

2.) Je importován zcela nepříbuzný krycí pes a několik jeho potomků po různých fenách má křivé špičáky. Pes nakryje také několik fen z rodiny, kde se křivé špičáky opakovaně vyskytly. Ovšem pouze s některými z nich se vada projeví.

Výskyt křivých špičáků v českém chovu zatím zmapován není, na veřejnost se dostanou pouze jednotlivé případy, pokud je majitel nebo chovatel netají. Chovatel se často o křivém špičáku u svého odchovu nemusí ani dozvědět, pokud bylo štěně prodáno jako domácí mazlík a křivý zub mu nezpůsobuje takový problém, že by ho majitel potřeboval řešit. Proto mnoho českých šeltičkářů považuje křivé špičáky za něco výjimečného, co se snad párkrát objevilo v jedné nebo dvou liniích. Jak moc je tato vada rozšířená, prozradí spíše informace ze zahraničí. Podle velmi rozsáhlé statistiky holandského chovatelského klubu, která v letech 1998-2005 zmapovala 914 šeltií a jejich zdravotních problémů, se křivý špičák vyskytl u 40 jedinců (4,4%). Podobnou statistiku inicioval v roce 2008 časopis Sheltie News, zatím do ní bylo zapojeno 75 šeltií, z toho 5 má křivý špičák (6,7%).

Obr. 4, 5: Křivý špičák rostoucí proti spodnímu – dojde k vychýlení spodního zubu ven z tlamy (pohled z boku a zepředu)
Obr.6: Křivý špičák v kombinaci se slabou spodní čelistí a podkusem – horní špičák je posunutý před dolní a nebrání psovi ve skousnutí.

Někteří chovatelé se domnívají, že chybný růst trvalého horního špičáku může zavinit přetrvávající mléčný špičák. Proto je všeobecně doporučováno nechat mléčné špičáky vytrhnout, pokud ve věku cca 5,5 měsíce stále pevně drží v čelisti. Část chovatelů je dokonce přesvědčena, že křivé špičáky zaviněné perzistujícím mléčným zubem vlastně nejsou dědičný problém. Souvislost mezi přetrvávajícím mléčným zubem a křivými špičáky nelze v určitých případech vyloučit (podobně mohou mít vliv na postavení zubů některé drobné úrazy), ovšem rozhodně nejde o podstatu celého problému, spíše o jeden z možných vedlejších vlivů. Důkazem je mnoho případů šeltií, u kterých přetrvávají mléčné špičáky až do dospělosti, aniž by měly jakýkoliv vliv na správné postavení trvalých zubů. Navíc je naprosto běžné, že správně postavený trvalý horní špičák vyrůstá ve chvíli, kdy je ještě mléčný zub na místě – nový špičák se objeví těsně před ním a v průběhu růstu ho vytlačí (obr.1). I v případě, že by mohl

být vývoj trvalého špičáku nějak ovlivněn přetrvávajícím mléčným zubem, nelze tuto záležitost považovat za „normální“ a v pro chov žádoucí, pokud by se tato souvislost vyskytovala v rámci plemene opakovaně.

Vývoj a pravděpodobně i postavení zubu může ovlivnit i výše zmíněný úraz nebo zánět. Pokud se jedná o drobnou příhodu při štěněcích hrách (především nárazy čelistí do tvrdých předmětů), po které nezůstane otevřená rána, majitel si s největší pravděpodobností ničeho nevšimne. Tuto možnost nelze vyloučit, ovšem není známo, že by byla u nějakého konkrétního případu šeltie prokázána. Proto ji lze brát v úvahu opravdu pouze v případě, že se mezi předky postiženého psa a jejich příbuzenstvem problém křivých špičáků nevyskytuje. Mnohem pravděpodobnější je dědičné založení vady.

Příklady výskyt

u křivých špičáků by se daly najít téměř v každé zemi, kde se šeltie chovají. Chovatelské kluby jednotlivých zemí a také jednotliví chovatelé přistupují k problému různě. Lze se setkat s názorem, že křivé špičáky jsou pouze jednou z mnoha možných vad, ale také se striktním odmítáním chovu na postižených jedincích. Vzhledem k nevyjasněné dědičnosti vady a rozšíření příslušných vloh v populaci je málo pravděpodobné, že by se podařilo problém zcela vymýtit. Není možné (ani smysluplné) vyloučit z chovu všechny šeltie, které křivý špičák předají, koneckonců podobné vlohy zřejmě nesou i někteří jejich rodiče a sourozenci. Dostatečná informovanost chovatelů a promyšlený výběr krycích psů mohou riziko výskytu vady značně omezit. Pro fenu, která dala potomka s křivým špičákem, by měl chovatel vybírat pokud možno nepříbuzného psa, který tuto vadu zatím nepředal. Jistě stojí za to brát křivé špičáky v úvahu, protože se jedná o vadu, která má vliv na kvalitu života psa.

Obr. 7: Rentgenový snímek křivého špičáku (zvýrazněno)
Obr. 8: Šeltie, u které byl kvůli křivému hornímu špičáku vytržen ve věku 8,5 měsíce dolní špičák. Horní zub po zákroku využil uvolněné místo a při růstu se postupně srovnal. Foto ve věku 6 let.