Výběr šeltie na agility
Je všeobecně známo, že šeltie patří mezi nejvhodnější plemena pro agility. Na každých závodech určitě nějaké šeltičky potkáte a na vrcholových akcích jistě budou po borderkách nejpočetnějším plemenem. Dobrý pozorovatel si taky všimne, že různorodost sportujících šeltií je obrovská, jak už je pro toto plemeno typické. Agility běhají šeltičky velké i malé, rychlé i pomalé, veselé, šílené i rozvážné… Zkrátka se na parkurech nevyskytuje jediný typ „agility šeltie“, všechny mohou po správné výchově a tréninku dosáhnout nějakých úspěchů a hlavně se při agility bavit.
Přesto jsou některé šeltičky pro agility předurčeny víc než jiné. Zkušený psovod nebo zkušený trenér dokáže vycvičit do závodní úrovně téměř jakéhokoliv psa, ovšem pro začátečníky nebo pro pejskaře zvyklé na výrazně odlišná plemena může být povaha některých šeltiček nerozlousknutelným oříškem. Pokud si tedy svoji šeltičku pro agility teprve vybíráte, stojí za to vybírat pečlivě.
S PP nebo „bezpapíráka“?
V agility jsou mezi těmito dvěma kategoriemi jen velmi malé rozdíly. Psi bez PP nemohou na Mistrovství světa FCI, běhy CACIAg a CACag a na některé speciály plemen, jinak jsou pro ně všechny akce otevřené. Kdo nemíří ve svých plánech až na pomyslný vrchol, mohl by tedy teoreticky za štěně pár tisícovek ušetřit… Jenže to není tak jednoduché. U štěňat bez PP se nedozvíte téměř nic. U chovatele zřejmě poznáte matku štěňat, někdy i otce (pokud je opravdu otcem), ale kromě toho, jak se chovají ve svém domácím prostředí, o nich nic nezjistíte. O dalších předcích nebo příbuzných už vůbec nemáte šanci se dozvědět něco o povahách, zdraví a dalších případných vadách.
Průkaz původu není automaticky zárukou toho, že štěně bude zdravé, temperamentní a odpovídající standardu. Ovšem v organizovaném chovu se můžete mnohem lépe zorientovat a vybrat si chovatele podle jeho přístupu k chovu, podle jeho výsledků, a třeba i podle toho, jestli se u něj na návštěvě budete s jeho pejsky cítit dobře. V době internetu není problém zjistit si o jednotlivých chovatelích a jejich psech dostatek informací.
Rodiče budoucího agiliťáka
Zájemce o štěně má málokdy šanci dobře poznat oba jeho rodiče. Přesto by se měl pokusit zjistit o nich co nejvíc a chovatel by mu měl ochotně poskytnout potřebné informace – především o zdraví, povahách a případných vlohách.
Pro budoucí sportovní šeltičku není vůbec důležité, jestli rodiče běhají agility. Většina šeltií v agility má jednoho nebo i oba rodiče nepracovní, často jsou to výstavní šampioni. I bez pracovního uplatnění dávají světu najevo svoji povahu a i letmé setkání hodně napoví. Protože své vysněné štěně si nemůžeme objednat „na míru“, nezbývá než spoléhat na dědičnost a vybrat si rodiče, kteří vykazují potřebné vlastnosti. Obvykle platí, že se po rodičích dědí v rámci určitého „typu“ celý komplex vlastností – a někteří chovní jedinci předávají své vlastnosti spolehlivěji než jiní.
Jaké vlastnosti tedy hledat? Ve psích sportech se nejlépe uplatní veselá, velmi temperamentní šeltie, vzrušivá, ale bez sklonu k hysterii. Přátelská a nebojácná povaha je určitě výhodou, stejně jako zájem o hračky. Nervózní, přecitlivělé, přehnaně vzrušivé nebo bojácné šeltie mohou v agility dosáhnout nějakých výsledků jen díky velmi citlivému přístupu. Přesný opak – tedy poklidný a důstojně se chovající pes, kterého nic nevyburcuje k aktivitě – je pro sportování dost nevhodný.
Zdraví je pro sport velmi důležité. Stále více chovatelů vyšetřuje své šeltie na dědičné choroby a snaží se brát na výsledky vyšetření ohled při výběru krycích psů pro své feny. Není to jednoduché, chovatel musí brát v úvahu mnoho kritérií a přesto se občas něco nepodaří. Ideální je, pokud je aspoň jeden z rodičů CEA Normal (genetický test), MDR1 +/+ (genetický test), pokud mají oba rodiče vyšetřené zdravé kyčle a mají vyšetření očí i v dospělosti prosté všech očních vad. Z takových spojení se však u nás zatím moc štěňat nerodí, proto je většinou potřeba kritéria výběru zmírnit, hlavně vyšetření kyčlí zatím u nás není běžné. Defekt MDR1 pracovní schopnosti psa nijak neovlivňuje. CEA vyřeší vyšetření štěňat u oftalmologa před odběrem, ostatní zdravotní předpoklady je možné spíše vytušit, pokud se podaří zjistit informace o příbuzenstvu rodičů. Podrobnosti k dědičným chorobám šeltií najdete např. i zde na infowebu.
Nelze zapomenout ani na exteriér – důležitá je kohoutková výška a mohutnost psa (síla kostry). Svojí výškou šeltie spadají do kategorií small (do 35 cm – menší a ideálně velké feny plus ti nejmenší psi) a medium (od 35 cm – větší feny a většina psů). Šeltie, které těsně přerostou do kategorie medium, nemívají obvykle s překonáváním překážek problémy. Pokud však šeltička vyroste natolik, že by byla zařazena do kategorie large (nad 43 cm), nemá v konkurenci velkých plemen moc šanci a překážky jsou pro ni velké. Zkušený chovatel by měl být schopný odhadnout předpoklady štěňat podle hmotnostních přírůstků a měl by případné velikostní extrémy odhalit.
Pokud jde o sílu kostry, jsou pro agility obecně vhodnější lehčí plemena psů, protože jsou rychlejší a obratnější. Šeltie jsou jako plemeno poměrně různorodé a vyskytují se typy s lehčí nebo se silnější kostrou. Sice na to neexistuje žádná statistika, ale lze předpokládat, že příliš robustní a těžké šeltie budou oproti těm lehkým ve znatelné nevýhodě. Kostra však v žádném případě nesmí být příliš křehká, musí být pevná, aby umožnila dostatečné osvalení.
Chovatel – co všechno může ovlivnit
Jak už je napsáno výše, je potřeba si vybrat chovatele, který zodpovědně vybere pro svoji fenu toho správného psa a bude přitom brát v úvahu zdraví a povahu. Tím však role chovatele teprve začíná. I štěňátka s tím nejlepším potenciálem od přírody hodně ztratí, pokud jim nebude věnována patřičná péče.
Optimální je, pokud štěňata vyrůstají v bytě mezi lidmi a mohou od začátku vnímat svět jako rušný a plný překvapení. Čím více zvuků a jiných podnětů malé štěně v prvních týdnech pozná, tím lépe. Chovatel by si měl na štěňata udělat čas a denně se jim věnovat nejen všem dohromady, ale i individuálně. Štěně by mělo považovat za samozřejmé doteky, jemnou manipulaci, učí se reagovat na svět kolem sebe. Nutné je i setkávání s cizími lidmi. Jakmile to věk štěňat a počasí dovolí, měla by štěňata poznat i venkovní prostředí a stále se seznamovat s novými věcmi, s jinými psy, případně i s dalšími domácími zvířaty. V Německu a dalších západních zemích mají často chovatelé pro štěňátka připravený speciální výběh s různými povrchy, bezpečnými prolézačkami a hračkami, kde si štěňátka můžou hrát a přitom pozorovat i okolní svět.
Tato příprava štěňátka na život může jít i dál. Chovatel může štěňátka seznámit s jízdou autem nebo s chůzí na vodítku. Může s nimi zkoušet různé hry a položit tak základ budoucímu výcviku. To vše je velice důležité hlavně v případě, že štěně zůstane u chovatele déle než do osmi týdnů.
Co se stane, pokud bude mít štěně úplně jiný start do života? Pokud bude vyrůstat v kotci nebo někde v garáži bez kontaktu s lidmi? To hodně záleží na povaze konkrétního štěněte. Jen ti nejvyrovnanější a nejodolnější zvládnou nástrahy světa i bez přípravy a neodnesou si žádné následky. Ty citlivější šeltičky budou mít v průběhu dospívání (v horším případě po celý život) problémy v určitých situacích, budou lekavější nebo nedůvěřivější, než by mohly být, kdyby jim chovatel vytvořil lepší podmínky.
Jak vybrat štěně
Pokud už jste si vyhlédli toho správného chovatele a zamluvili si u něj ještě nenarozené štěně, zdá se čekání nekonečné. Ani po porodu ještě není vyhráno. U čerstvě narozené „myšičky“ ještě nikdo nepozná, jestli bude tím správným sportovním psem. Nejlepší je vyčkat, až štěňátka začnou běhat a reagovat na podněty. Pokud má zájemce možnost výběru, může si pak za pomoci chovatele vytipovat to svého favorita.
Vyplatí se jet se na štěňátka před odběrem podívat, nejlépe víckrát. Pozorujte je, jak si spolu hrají, jak se projevují, jak reagují na člověka. A nebojte se ptát chovatele – pokud se svými psy nějak pracuje a štěňatům se opravdu věnuje, bude o svém vrhu hodně vědět. Jen on může zájemce upozornit, že právě štěně, které celou jeho návštěvu prospalo, je ze všech nejaktivnější a rádo si hraje. Existují i různé testy štěňat, takže pokud chovatel souhlasí, můžete podle některého z nich poodhalit vlastnosti jednotlivých štěňátek.Pro agility je nejlepší aktivní štěně, které se zajímá o člověka a zvědavě reaguje na podněty, ale neleká se a snáší dobře i nové situace. Skvělé je, pokud má zájem o hračky, běhá za nimi a má chuť o ně bojovat. Určitá míra samostatnosti je výhodou, ovšem velmi samostatná, tvrdohlavá štěňata, která se projevují hodně dominantně, budou potřebovat zkušené vedení. Ještě náročnější je výcvik pejska „filozofa“, který vše pozoruje z odstupu, příliš se nehrne k lidem a žije si tak trochu ve svém světě. Třeba bude v dospělosti skvělý – ale jen s člověkem, který ho dokáže pochopit. Hodně klidné a lenivé štěně se třeba časem „probudí“, je to však jak sázka do loterie. Pokud nevykazuje zvýšenou aktivitu ani kvůli jídlu, bude vhodnější spíš jako domácí mazlík. Vyloženě bojácné štěně, které vyleká každý rychlejší pohyb nebo jakýkoliv nový podnět, se pro agility nehodí – nového majitele by čekalo příliš mnoho práce s nejistým výsledkem. Pokud je bojácné chování dáno nevhodným prostředím odchovu, vyvarujte se pokušení „zachraňovat“ štěně tím, že si ho koupíte. Jen tím podpoříte nekvalitního chovatele a svoji přípravu na agility si pořádně zkomplikujete.
Zamluvili jste si fenku a narodili se jen pejsci (nebo naopak)? Možná by stálo za to zvážit, jestli je nutné trvat na určeném pohlaví, pokud jsou jinak štěňátka opravdu nadějná. Někdo se samozřejmě musí rozhodovat podle toho, jaké psy (feny) už má doma, ledacos lze ale přehodnotit a pro agility není určité pohlaví jednoznačnou výhodou nebo nevýhodou. Svoji roli hrají jen určité sympatie, někomu se prostě pracuje lépe se psem, jinému zase s fenou.
Ještě snadněji než pohlaví štěněte lze přehodnotit jeho barvu. Pro práci se psem není vůbec důležité, jestli je zlatý nebo trikolor, jestli má límeček nebo lysinku… Agiliťáci většinou preferují trikolory nebo bikolory, rozhodně se však nedá říct, že by šeltie těchto barev byly pro sport z nějakého důvodu lepší. Byla by vyloženě škoda odmítnout nadějné aktivní štěně jen proto, že nemá „tu správnou“ barvu.
Zhruba v 6 týdnech věku už můžete mít to „své“ štěňátko vytipované (nebo ho vybral chovatel), rýsují se povahy a lze odhadovat, jak asi štěňata porostou. Tady je ale potřeba se vrátit k otázce zdraví. Pokud aspoň jeden z rodičů není CEA Normal (což by zajistilo, že štěně CEA mít nemůže), měla by štěňata absolvovat oční vyšetření u očního specialisty – oftalmologa. Neberte si nevyšetřené štěně a už vůbec ne po nevyšetřených rodičích. Při vyšetření oftalmolog určí, jestli je štěně zdravé, případně jak závažnou formu CEA má. Nejlehčí forma CEA neznamená pro psa žádné omezení, nezhoršuje se a v dospělosti není v oku vůbec znát. Takový pes může bez problémů sportovat. Vážnější formy však mohou znamenat zhoršení zraku a v nejhorším případě mohou vést až k oslepnutí. Ostatní oční vady se projevují převážně až v dospělosti, proto vyšetření v 5-8 týdnech nemůže zaručit, že jimi štěně netrpí.
Pokud vše dobře dopadlo, je štěně od 50.dne života (u některých chovatelů v 8 týdnech) připraveno k odběru. Tenhle věk je pro změnu prostředí optimální, štěně si odnáší ze svého rodného hnízda vše, co potřebuje, a je připravené adaptovat se na nový domov. Prodej mladších štěňat je u chovatelů s PP zakázaný, v případě štěněte bez PP se to ale může stát. Vyhýbejte se takovému nákupu, především kvůli imunitě proti nemocem má stanovená hranice svůj smysl. Naopak nákup staršího štěněte není problém, pokud vyrůstalo v dobrých podmínkách a má dobrou povahu.
Říká se, že ideální šeltie neexistuje – a určitě to platí i pro sport. Proto člověk musí umět svému pejskovi určité chybičky odpustit a brát ho takového, jaký je. Výběrem lze hodně ovlivnit, ale je to teprve začátek. A je jen na novém majiteli, jestli přednosti svého psa využije a rozvine.
Bc. Jana Zemková